Pitná voda se v České republice v naprosté většině případů získává buď úpravou vody ze studní, vrtů či pramenišť, nebo úpravou vody povrchové - z potoků, řek, rybníků či vodních nádrží.
První ze jmenovaných zdrojů nám dávají podzemní vodu zpravidla stabilní kvality, která většinou vyžaduje méně náročnou úpravu, než ve druhém případě u vod povrchových. Obecně platí, že čím je voda z hlubšího zdroje tím méně bývá náročná na úpravu, ale také v ní je větší množství minerálních látek – má vyšší tvrdost. Aby se zachovala maximální čistota vodních zdrojů, je kolem nich vyhlašováno tzv. Ochranné pásmo, které vymezuje a reguluje činnosti v jejich blízkosti.
Technologické procesy úpravy tzv. surové vody na vodu pitnou, zahrnují širokou škálu fyzikálně-chemických metod, které mají za cíl zbavit vodu nežádoucích látek. Jsou to např. koagulace, flokulace, sedimentace, filtrace, membránové procesy, včetně nanofiltrace a reverzní osmózy, ionexové technologie, dealkalizace, adsorpce, užití aktivního uhlí, odplynění, oxidace, redukce, chlorace, ozonizace, ultrafialové záření pro snížení mikrobiálního oživení a další.
Výsledkem úsilí, které vynaloží pracovníci provozovatele při těchto procesech, je pitná voda, akumulovaná ve vodojemech a dopravovaná prostřednictvím vodovodní sítě za pomoci gravitace, čerpacích nebo automatických tlakových stanic do domovních vodovodních přípojek. Domácnosti a ostatní odběratelé tak získávají nejhospodárnější trubní cestou kvalitní vodu ke svému užití a prospěchu.